čtvrtek 9. února 2017

Povinná četba

zdroj obrázku

Velkým strašákem mnoha maturantů je každoročně povinná četba a ověření tak znalostí 20 děl z české i světové literatury víceméně podle vlastního výběru. Otázkou je proč? Protože nejsou zvyklí číst? Protože je to povinné?


Nejdřív bych chtěla popsat, jak vlastně výběr 20 děl probíhal u nás ve třídě. Měli jsme báječnou profesorku, která nám vycházela vstříc. Od prváku asi do poloviny třeťáku jsme dostávali zadané knihy, které jsme do určitého data přečetli (tedy aspoň doufám) a následně si naše znalosti ověřila takovým minitestem se 4 otázkami. Rozhodně nešlo o žádné chytáky nebo detaily, které by si člověk běžně nezapamatoval. Ve třeťáku (myslím, že to bylo před Vánoci) koloval seznam 60 děl a každý si udělal čárku zhruba u 20 knih. Ve výsledku jsme vybraly knihy, pro které hlasovalo nejvíc lidí. Tak jsme měli sestavený předběžný seznam, kterého se profesorka držela a těmto knihám se věnovala nejvíc. Takže v druhé půlce třeťáku a v celém čtvrťáku jsme četli už jen knihy, které jsme si vybrali. To ale neznamenalo, že jsme všichni měli seznamy stejné. Každý si mohl podle libosti vyměnit díla za jiná, ale to "jádro" většinou platilo pro všechny.

Já se přiznám, že povinná četba byla svým způsobem pro mě za odměnu. Jsem do klasiky blázen, takže jsem se těšila, až předvedu své znalosti. Na druhou stranu v mém seznamu chyběly takové "národní poklady" jako je Babička nebo Švejk. Netvrdím, že se k nim třeba časem nedostanu, ale zkrátka jsem se do nich v tu dobu nechtěla nutit. Svůj seznam jsem si vytvořila na několika málo bodech:

  • krátké knihy - i když bych si ráda jednou přečetla Sophiinu volbu, nechtěla jsem se před maturitou (s ohledem na tempo čtení a počet stran) trápit s knihou delší dobu než je nutné. Přece jen máte před sebou otázky i na jiné předměty, k tomu přijímačky na výšku, tak proč si to dělat ještě těžší. Je spousta klasických novel jako Romeo, Julie a tma, Petr a Lucie, Farma zvířat, O myších a lidech, které jsou zhruba na 100 stran.
  • notoricky známé knihy - čas si ušetříte i tím, že si vyberete knihy, u kterých třeba znáte děj ještě dřív, než je přečtete např. Romeo a Julie, Malý princ, Máj, Sluha dvou pánů atd. Člověk si líp zapamatuje, o co vlastně šlo.
  • zfilmované knihy - jasně, že ve filmu není všechno a kniha je vždycky lepší volba než film, ale pro připomenutí knihy, kterou jste četli o prázdninách, to stačí. Dneska zfilmovali snad všechna klasická díla, takže se nemusíte bát. A třeba osobně, když čtu nějakou knihu a ukáže se, že jí moc nerozumím, podívám se na film, abych si líp dokreslila prostředí a pochopila souvislosti, které mi unikly. (Poznámka: dobrou motivací k přečtení knihy můžou být i oblíbení herci, kteří pak vystupují ve filmové verzi. Tak jsem se dostala ke knize Na východ od ráje, protože hlavní postavu ve filmu hraje James Dean.) 
  • motivace - asi nejdůležitější je si uvědomit, proč to chci přečíst. Je mi kniha blízká tématem, nebo ji měl rád někdo z rodiny, viděla jsem film, proto si ji chci přečíst nebo chci vědět, proč se o ní tak mluví. Věřím, že i lidé, co nečtou, si můžou díky vnitřnímu popudu najít k literatuře cestu. Jenom si správně určit, proč ji chci přečíst.
A teď abych se vrátila na začátek. Setkala jsem se s názory i vášnivých čtenářů, kteří odmítají klasická díla, protože nad nimi visí slovo "povinnost". Ta povinnost zahrnuje pouhých 20 knih, které by člověk měl přečíst a získat tak nějaký přehled i v oblasti literatury. Jednoduše, co je povinný musí být hrozný a nudný.

Proč mám číst knihy, které mi někdo určí? Spousta lidí si stěžuje, že seznam povinné literatury tvoří knihy, které jsou někým vybrané, a že by si raději přečetli, když už musí, knihu, kterou chtějí sami. Zařazení knih do tzv. povinného kánonu zřejmě nevzešlo jen tak pro nic. Jenže málokdo přijde na to, proč vlastně. Není to zase taková věda. Jde o knihy, které ve své době byly přelomové, autor přišel s úplně odlišnou koncepcí, stylem, týkaly se tabuizovaného tématu, šokovaly a hlavně se vymanily z děl, která do té doby byla vnímána jako krásná a vlastně časem už stereotypní. Spousta děl je nadčasová, to znamená, že i po 400 letech se dají vztáhnout na 21. století. Jsou prověřena časem, najdete v nich spoustu zajímavých myšlenek a možná stojí za zmínku, že knihy vycházející v dnešní době už nepřináší nic moc nového, pouze aktualizují stará témata.

Momentálně jsem dospěla do věku, kdy (troufám si říct) mám už nějaký všeobecný přehled a všímám si odkazů na literární díla kolem sebe. Ona i třeba v Zoufalých manželkách může zaznít narážka na Oidipa. Nevím, jak vy, ale já mám radost, když tomu vtípku rozumím líp než třeba před čtyřmi lety. A takových odkazů je spousta. Tím vyvstává otázka, copak nikdo nemá chuť přejít fakt, že jsou díla nazývána "povinnými" a proniknout tak do světa, kdy vám dává víc informací smysl?

Odmítám názor, že "povinná četba" zabíjí lásku ke čtení. Maturanti, již vlastně dospělí lidé, jsou natolik rozumní a vyspělí, že by si měli umět najít nějakou motivaci. Navíc, mnoho z nich bude chtít pokračovat na vysoké škole, kde po nich budou žádat zase odbornou literaturu. Dle mého je to pouhá výmluva.

Taky se mi dere na jazyk otázka, jak byste vy, co zavrhujete povinnou četbu, přiměli studenty něco přečíst. Dobrovolnost asi můžeme škrtnout rovnou, protože kdo ze středoškoláků dělá něco dobrovolně, že? A že je četba součástí maturitní zkoušky? Dnes je ústní postavena především na úryvku z knihy, ze kterého lze většinu informací vyčíst. Hodně se vše zjednodušuje, už i Cermat minulý rok vydal seznam všech spisovatelů, literárních období a žánrů, které se mohou v didaktickém testu objevit, takže studenti ví, na co se připravit. Otázka je, zda maturitní zkouška postupně neupadá, ale to je téma na jiný článek.

Suma sumárum, přečíst 20 knih za čtyři roky - to znamená 5 knih ročně - není zase tak astronomický počet. I v klasické literatuře si každý může najít díla, která ho tématem zajímají. Jen se tak nějak přenést přes slovo "povinnost" a stanovit si cíl. Mimochodem, snad každý, kdo se hlásil na střední školu, musel počítat s tím, že se maturitní četba po něm bude vyžadovat. A hlavně, pokud ztratíte chuť číst i jiné knihy jen kvůli tomu, že se po vás něco chce, tak zase takovými milovníky knih zřejmě nejste. Toť můj názor.

5 komentářů:

  1. Mě na systému povinné četby na naší střední škole nejvíc štvalo to, že jsem těch třicet knih nemohla přečíst hned v prvním ročníku a ve zbylých třech mít pokoj. Proč, to nechápu. Na předchozí to šlo... kdybych tam vydržela, tak jsem mohla mít maturitní četbu z krku ve druháku. Ale přechodu rozhodně nelituji :) Každopádně jsme na rok měli prostě osm až devět knih, přičemž se tento počet dělil na "povinně povinnou" (ty byly dané napevno, maximálně bylo možné si někdy vybrat mezi dílem a) a dílem b)) a "povinně volitelnou", kdy byly možnosti výběru větší. Navíc se nám v posledním ročníku změnila češtinářka, a nová měla svůj vlastní seznam. Ten se sice ve většině případů shodoval, ale pořád tam bylo nějaké procento knih, které jsme prostě museli zvládnout ještě navíc. Ve čtvrťáku. Jako... bylo to k naštvání. Ten seznam dvaceti knih měl vycházet z těch třiceti, co jsme za ty čtyři roky přečetli. Ne, ona se nás nemohla zeptat, co jsme už četli... Radši už končím :D
    Já jsem si většinou (tam, kde to bylo možné) vybírala podle klíče "někdo z rodiny má doma/někdo z rodiny četl". Já osobně povinnou četbu nezatracuji, jenom mi prostě vadil její systém na naší škole (i když to se z mých předchozích slov asi dalo poznat). Takže ano, každý si v ní může najít díla, která ho nějak zajímají. Ovšem jenom tehdy, má-li na výběr.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tak to bych asi byla taky naštvaná. Zaráží mě, že se vám to nová češtinářka ve čtvrťáku nesnažila aspoň trošku ulehčit...
      My jsme knihy četli postupně. Dostali jsme se např. k Shakespearovi, tak jsme pak hodinu na to psali z Romea a Julie. Takže jsme si taky nemohli přečíst všechno najednou. Nebo mohli, pokud jsme to nezapomněli k testu.
      Díky za reakci :)

      Vymazat
  2. Já osobně jsem měla vždycky problém se donutit přečíst povinnou četbu, i když zpětně jsem musela uznat, že některé knížky mě opravdu bavili. Nakonec jsem jich zase tolik ze svého seznamu, se kterým jsem šla k maturitě nepřečetla a stejně jsem to dala levou zadní (měla jsem to štěstí, že jsem si vylosovala knihu, co jsem nejen četla, ale měla jí opravdu ráda). To stejný můžu říct o celý maturitě, která nebyla tolik o štěstí jako o tom, že opravdu nejde o nic těžkýho. Celý roky jsem hřešila na své dobré známky a u maturity se to dalo i s mým přístupem starýho prokrastinátora zvládnout. Slovíčko povinná mě ale vždycky děsilo a spoustu z těch knížek jsem si začala kupovat do knihovničky paradoxně až po maturitě. Možná protože už nejsou povinný. Tímhle nechci nikoho nabádat k nicnedělání, ale myslím, že všechny ty nervy před maturitou a nadáváním na mojí neschopnost se učit mi nepomohlo. Mnohem líp si připadám teď na vysoký, kdy jsem to přestala řešit a taky postupuju, což neznamená, že nemám v plánu se učit, i když mi to zatím nevychází, ale nemyslím si, že je třeba to všechno brát zase tolik vážně. Život je o spoustě jiných věcech a stresovat se kvůli škole nás šťastnýma neudělá. Každej se cítí v různých situacích jinak, takže pokud vám pomůže si všechno 10x přečíst a naučit se to div ne z paměti, tak proč ne? Je to v pořádku, stejně jako si myslím, že je v pořádku se nestresovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. *bavily
      ale myslím, že všechny.... se učit, mi nepomohlo

      Vymazat
  3. Osobně jsem s povinnou četbou neměla žádný zvláštní problém. Jednak čtu ráda a potom jsem došla k podobnému názoru, který uvádíš na konci článku - když si to rozumně rozložím, tak to vychází na pět knih ročně a to opravdu přečíst musím, i kdyby trakaře padaly.
    Myslím, že vztah studentů k povinné četbě v mnohém souvisí s přístupem daného vyučujícího. Například má kamarádka má ze střední školy tu zkušenost, že jim češtinářka nekompromisně nadiktovala dvacet knih, které si přečtou (žádný seznam) a společně proberou a přes to nejel vlak. Knížky označila za nejlepší možné a vždycky měli stanovené datum, kdy museli mít knihu přečtenou, ve škole jí probírali, zkoušelo se z toho a podobně - studenti byli znechucení už předem, že v tu a tu dobu musí přečíst přesně určenou knihu, vystresovaní, že ji zrovna v knihovně nemají anebo to zkrátka nestíhají přečíst... Chápu, že takový přístup dokáže znechutit a vybudovat silně odmítavý postoj. Nicméně na druhou stranu je pravda, že některé lidi by k povinné četbě nedokopal žádný učitelský přístup.

    Zpětně si říkám, že některé knihy z povinné četby byly opravdu Mordor a znovu bych si je nevybrala, jiné se vyšplhaly do mého top žebříčku a jsem vlastně ráda, že jsem si "musela" přečíst :)
    (Jen bych si dovolila nesouhlasit ohledně filmů - jasně, že na plátno se nevejde vše, co je v knize. Nicméně některé filmy jsou od knižní předlohy zcela diametrálně odlišné ba dokonce vypráví docela jiný příběh, takže bych byla docela opatrná v případě těch jedinců, kteří si myslí, že čtení obejdou sledováním. Ale určitě jsem s Tebou zajedno v tom, že film může být skvělé doplnění pokud je věrně natočen ;) ).

    OdpovědětVymazat

Všem předem děkuji za jakýkoliv komentář. :)