Recenze: Sugar aneb Někdo to rád horké

zdroj obrázku

Letošní Vánoce se pro mě nesly v duchu Marilyn (jak nečekané). Na druhý svátek vánoční vysílala česká televize film Někdo to rád horké a já dostala pod stromeček lístky do divadla na muzikálovou verzi, na kterou jsem byla upřímně docela zvědavá. Program tedy byl jasný - pětadvacátého divadlo, šestadvacátého film.

Muzikál se konal v Novém divadle v Plzni, kde jsem ještě nebyla. A musím říct, že na to, jak vypadá z vnějšku (obrázky najdete zde), mně vnitřek mile překvapil. To se však nedá říct o samotném představení.

Jsem si vědoma toho, že muzikál nemůže být stejný jako film, ale když máte během divadla pocit, že nejlepším řešením je se na místě zabít, co naděláte. 

Hned na začátku jsem nabyla dojmu, že jsem přišla na jiný muzikál, a to na Chicago. Víte, co myslím - šantán, kabaret atd. Ze seriózní dívčí skupiny hrající jazz udělaly kabaretní tanečnice se sukněmi sotva po zadek, a aby připomněli v jaké době se to odehrává, nasadili členkám skupiny čelenku s pérem. Sladká Sue vypadala a chovala se jako bordelmamá, která podle spotřeby léků neměla daleko od narkomanie. O jejím paktováním s mafiány nemluvě. Z Bienstocka, uťápnutého manažera skupiny, se na jevišti stal slizký sukničkář, který nakonec začal ohrabávat i Sladkou Sue. 

Co se týče hlavních postav, nebylo to až tak tragické. Vyjma představitelky Sugar, která mě iritovala svým způsobem hraní. Její výkon na mě působil nepřirozeně, přehrávala, jakoby svou postavu parodovala. Působila lacině a podbízivě, a celkovému dojmu nepřidaly ani kostýmy, jejichž sukně byly tak krátké, že sotva zakryly pozadí. 

Z čeho mi málem vytekl mozek byla postava Psí dečky se dvěma poskoky. Jeho podání bylo tak trapné, že jsem se styděla za všechny v sále. Chvílemi si mohl vykašlat plíce používáním svého tuberkulózního hlasu, ten střídal naopak s notnou dávkou jekotu a pištění. Způsob, jakým nakonec zemře, byl dosti ubohý. Ale co čekat od takové parodie. 

Jediná ucházející role byla role Osgooda Fieldinga, která mi často připomínala tu filmovou, a to i hlasovým projevem.

Proti srsti mi byly i časté sexuální narážky a triviální humor. Momenty, kdy se po okraji jeviště projde 3x za večer slepý výpravčí (to jako really?) a pokaždé narazí do zdi, mi opravdu nepřišly vtipné. Tomu by se zasmály možná tak děti na prvním stupni, ale ne dospělí. Nejvíc tomu nasazovaly korunu vulgarismy, které nebyly vhodné a už vůbec ne vtipné. (Miluji inteligentní humor a můžu se strhat smíchy, když nějaká ctěná osoba jako Z. Svěrák, M. Eben a jiní použijí sprosté slovo v nějaké anekdotě, ale co je moc..)

Byl to muzikál a hudbu, jako jednu z mála věcí, můžu pochválit. Bavilo mě sledovat dirigenta s xylofonistou víc než herce na jevišti. Písňové texty však šly jedním uchem tam a druhým ven, protože jsem se ne vždy soustředila na to, o čem zpívají. S tím souvisí i má poslední výtka a to, že jsem očekávala, že v muzikálu zazní i filmové písně. Nedočkala jsem se a ke konci mi to celé přišlo strašně líto. 

Jednoduše to vypadalo jako parodie na parodii. Už bych na to nikdy nešla, ale na druhou stranu, i když mi to vzalo asi dvě a půl hodiny života, asi bych to nevracela. Aspoň jsem měla téma na článek. Mimochodem, toto představení byla derniéra, takže další výbuchy hlav se snad v blízké době konat nebudou.