úterý 21. března 2017

Joyce Carol Oates - Blondýnka



Autor: Joyce Carol Oates
Název: Blondýnka/Blonde
Žánr: román
Počet stran: 708
Nakladatelství: Ikar
Rok 1. vydání: 2000

Tahle kniha mi dala celkem zabrat. Strávila jsem s ní celý měsíc a nebyla jsem tomu vždy ráda. Upozorňuji, že tohle NENÍ životopis Marilyn Monroe. Kniha je fikcí, která se o její život pouze opírá. 


Důvodů, proč nejsem z knihy moc nadšená, je hned několik. Ale předem bych chtěla upozornit, že jsem si vědoma, že u fiktivního životopisu si autor spoustu věcí vymyslí, že nebude všechno odpovídat pravdě. Nerada bych vzbudila dojem, že jsem ke knize přistupovala zaujatě ještě dřív, než jsem ji otevřela. Naopak jsem byla docela zvědavá, zda mi kniha nepřinese nový pohled na některé situace.

Kromě jména hlavní postavy - Norma Jeane/Marilyn Monroe a její matky Gladys, byla všechna jména smyšlená. Její dva slavní manželé pak autorka označovala jako Sportovce a Dramatika. Některé postavy dostaly celé jméno, mnohým z nich se takového štěstí nedostalo. Nevím, jestli se spisovatelce nechtělo jména vymýšlet nebo těmto postavám nepřisuzovala takovou váhu. Proto tyto postavy byly označeny pouhým velkým písmenem a to ještě bez tečky, takže když jedna postava byla nazvána "V", občas jsem to četla na začátku věty jako předložku. Celkem otrava.

Během čtení jsem měla pocit, že některé situace se až moc rozebírají do detailu, a když už se něco zásadního dělo a chtěla jsem vědět, jak to skončí, v mnoha případech byl závěr řečen jen tak "napůl pusy" nebo u této triviální literatury se autorka snažila, aby čtenář zkusil číst mezi řádky. Takže jsem si musela mnohé domýšlet. Jinde by mi to nevadilo, ale tuhle knihu nevnímám jako hodnotný literární počin, takže mě to trochu při četbě rušilo.

Na mě se objevilo v knize až příliš mnoho sexu. Hlavní hrdinka je vnímána sice jako sexuální symbol, ale autorka z ní udělala nenasytnou nymfomanku, která se nebrání vůbec ničemu. A když říkám ničemu, tím myslím opravdu ničemu. Dojem z knihy mi ještě víc znechutilo slovo "p**a", které se objevovalo až odporně často. Vůbec nechápu účel.

Nejen že postavu Marilyn kniha vykresluje jako nymfomanku, do úst jsou jí vkládána slova, která byste postavě ani ve snu nepřičítali. Například, že se dokáže popsat jako jediná v místnosti, která "má p**u". A takových momentů, nad kterými jen kroutíte hlavou, bylo samozřejmě víc.

Vyprávění šlo chronologicky, kniha začíná, když je malé Normě Jeane asi šest let a končí jejím zabitím. Jestli je to spoiler, tak se omlouvám, ale snad každý, kdo Marilyn trošku zná, ví, že nežila šťastně až do osmdesáti. Co na mě taky nedělalo příliš dobrý dojem, byly myšlenky nebo přímá řeč, která nebyla uvozena. Někdy byly tyto vnitřní monology vloženy do příběhu, aniž jste bezpečně rozpoznali, komu se vlastně honí hlavou.

Knihu jsem dočetla jen kvůli Marilyn. Pokud by hlavní postavou nebyla, asi bych ji odložila už po sto stranách. V knize blondýnka vyjadřuje nějaké vnitřní rozpory, pocity, ale rozhodně bych toto dílo nezařadila mezi psychologické romány, protože to na mě nijak psychologicky nepůsobilo. Spíš bych ji hledala v červené knihovně pro starší dámy. A i těm bych doporučila knihu neotvírat. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Všem předem děkuji za jakýkoliv komentář. :)